Řeč je o regulatorních sandboxech, relativně novém (neslavil ještě ani desáté narozeniny), ale rychle se šířícím nástroji, který dovoluje experimentální, ale regulované testování bez legislativních důsledků. Detailněji jsme celý koncept představili v předchozím článku. Tentokrát se více pověnujeme jeho celosvětovému rozšíření a využití.
První regulatorní sandbox vznikl ve Velké Británii. Záhy se ale jejich myšlenka rozletěla jako evangelium na všechny strany. Dnes bychom na sandboxy narazili na každém kontinentu, včetně Afriky, kterou zastupují i obecně méně vyspělé státy jako Rwanda. Vhodně nastavené prostředí mají pro regulatorní sandboxy ve východní Asii, např. v Jižní Koreji či Singapuru. Japonsko má mechanismus sandboxů, na rozdíl od většiny států, podchycený v samostatném zákoně. Všechny jejich experimenty mají jasný cíl – vyvíjet inovativní technologie vedoucí k posilování pozice země na globálním trhu.
V rámci Evropy má svůj regulatorní sandbox většina států, včetně těch postkomunistických jako je Litva, Slovinsko či Polsko. K největším průkopníkům patří Německo, kde se regulatorní sandboxy dostaly do desítek jednotlivých zákonů na spolkové i celostátní úrovni. V současnosti však probíhá připomínkové řízení k jednotnému zákonu. Ten přinese zastřešující normy zajišťující předvídatelnost, transparentnost, rovný přístup a řádné vyhodnocení. Dále se Reallabore, jak Němci sandboxy příznačně nazývají, rozšíří i do oblastí, kde dosud chyběly. Třetí přínos tkví ve vytvoření jednotného kontaktního místa, které bude mít poradenskou roli a zároveň se v něm budou shromažďovat zkušenosti, ze kterých je možné se poučit a které pomohou při tvorbě nových pravidel. Právě tzv. regulační učení je velkým bonusem, který zvýší efektivitu dalších experimentů a jejich zavádění do praxe.
Jako je rozmanitá paleta zemí, které již sandboxy zavedly, totéž platí i o šíři oborů, kde byly regulatorní sandboxy uplatněny. Velkým tématem jsou v moderních finančních službách či zdravotnictví, kde se mohou využít pro snazší testování nových léčiv, ale ve spojení s digitálními technologiemi mohou zajistit důstojnou péči i tam, kde je lékařů nedostatek. Ve Británii díky sandboxům může fungovat komunitní energetika, v Nizozemsku lze zase lépe zapojovat znevýhodněné osoby do pracovního procesu. Rozmach dronů lze také alespoň částečně přičíst regulatorním sandboxům.
Zahraničních zkušeností existuje dost, stačí se jen inspirovat a zavést, co jinde funguje už roky.
Daniel Bečvář
