Index kvality života – bojíme si přiznat pravdu?

Ke konci loňského roku jsme vyhlásili výsledky již 6. ročníku Indexu kvality života, který ve spolupráci se společností Obce v datech vyhodnocujeme. Velká mediální pozornost mě vedla k potřebě sepsat základní úvahy, které tvorbu Indexu provázejí.

Co definuje kvalitu života ve městech?

Kvalita života v obcích je definována několika klíčovými faktory. Mezi ně patří dostupnost a kvalita bydlení, efektivní a dostupná městská doprava, přístup k zdravotní péči a vzdělávacím zařízením. Důležité pro spokojený život obyvatel jsou také zelené plochy a rekreační oblasti pro odpočinek a relaxaci. Ekonomické příležitosti a pracovní trh ovlivňují příležitosti a perspektivu obyvatel, zatímco bezpečnost a nízká míra kriminality přispívají k pocitu pohodlí a stability. Kvalitní městské služby, čisté a udržované prostředí spolu s kulturním a společenským životem, jsou také nezbytné pro uspokojivý městský život. Celkově je kvalita života ve městech komplexním odrazem toho, jak dobře se tyto různé aspekty doplňují.

Jak kvalitu života změřit?

Bezpochyby existuje řada přístupů, postupů, technik a nástrojů, které mohou být použity. Hodnocení kvality života je poměrně robustní komplexní problém, který nelze vyřešit kupeckými počty ani individuálním názorem jednoho každého člověka. V rámci naší práce jsme vytvořili 29 kompozitních indexů, které jsou složeny ze 70 datových sad. Celkové hodnocení pak vychází z normalizovaného relativního srovnání všech obcí s rozšířenou působností v ČR a vyjadřuje tak porovnání těchto 206 obcí.

I poslední město v našem žebříčku má bezpochyby daleko vyšší kvalitu života než většina měst na světě (představme si například, jak se žije mimo území Evropské unie). 

Pakliže připustíme skutečnost, že data jsou data, můžeme diskutovat o tom, jak tato data vnímají jednotlivé osoby či skupiny osob. Subjektivní hodnocení spokojenosti pohledem jednotlivého občana však nemá s objektivním měřením kvality života nic moc společného. A je to i dobře, pokud by tomu bylo naopak, vysídlování „horších“ měst by bylo daleko rychlejší (než je dnes) a vedlo by ke složitým socioekonomickým problémům.

Zajímavé je, že když zkusíme měřit kvalitu života obcí (na datech) seriózně i prostřednictvím jiných metrik, jako se o to ostatně pokoušely i jiné projekty a instituce, dojdeme v podstatě ke stejným výsledkům. A to, že nejhůře jsou na tom vnější a vnitřní periferie a specifické problémy mají zejména tzv. uhelné regiony.

K čemu měření kvality života slouží?

Hlavním úkolem politické reprezentace měst je bezesporu obce rozvíjet. Tím se však nerozumí pouze natírání plotů a oprava chodníků, ale zejména péče o celkovou prosperitu a atraktivitu obce. V krátké časové řadě si možná rozdílu v rozvoji měst všimne jen bystrý a pozorný člověk, v dlouhé časové řadě však již změny vidí každý. Města prostě buď rostou nebo klesají v porovnání s jinými. 

V naší zemi existují však i žertovní politici, kteří tvrdí, že i když se počet obyvatel města sníží např. o 30 a více procent, kvalita života roste. Naštěstí naprostá většina volených zastupitelů prokazuje hlubší znalosti a problémy v časových řadách i relativních srovnáních vidí. A pokud je tito lidé vidí, mohou je i řešit. Jestliže je nevidí nebo nechtějí vidět, jinými slovy lžou sami sobě, jsou pro své město přítěží. Bez nejmenších pochyb platí fakt, že co můžeme změřit, můžeme i zlepšit. A naopak.

Někdy k tomu stačí vlastní opatření na úrovni obce, někdy je nutné zvednout hlas a poukázat na historickou zátěž či jiné faktory, které nejsou možné z komunální úrovně odstranit. 

Položme si zde otázku, zda-li je to však žádoucí? Máme skutečně zájem vyrovnávat kvalitu života českých měst? Chtějí to lokální politici? Chtějí to národní politici? Nebo je společným zájmem tyto rozdíly bagatelizovat, průměrovat a tedy v konečném důsledku nic nedělat? Jakákoliv akce na jakékoliv úrovni vyžaduje odvahu, kompetence, zodpovědnost a neskutečnou energii. Je veřejná poptávka po skutečných komunálních a regionálních lídrech nebo je poptávka po facebookových starostech, jejichž jediným zájmem je sbírat počty lajků pod příspěvky bez skutečných hodnotových obsahů?

Díky naší již šestileté historii můžeme pomalu sledovat příběhy úspěšných měst. Vidíme, které obce jsou dlouhodobě v čele žebříčku, které obce rostou jak absolutně, tak relativně. Můžeme analyzovat politiky a strategie těchto měst, životní příběhy a nasazení starostů či primátorů. Řada těchto příběhů je velmi inspirativních a je zcela přenositelná. Jak celkově, tak částečně. Postupně se navíc blížíme stavu, kdy budeme moci na základě delších časových řad předvídat budoucí vývoj města. Budeme schopni si odpovědět na otázku: „Jak bude naše město vypadat za 10, 20 let?”, pokud se nic zásadně nezmění nebo se neobjeví Černá labuť. 

Data jsou data a slouží zejména k analytické práci při tvorbě nových rozvojových dokumentů. Data dnes mají obrovskou cenu. Přestože je jich k dispozici velké množství, schopnost práce s daty se zejména v posledních letech z široké veřejnosti vytrácí. Naše kompozitní indexy jsou z části složeny z datasetů, na jejichž sběr využíváme AI. Tyto datové sady nejsou dnes nikde jinde k dispozici a přitom mají pro strategické řízení nesmírnou cenu. Díky těmto datům můžeme třeba lépe odhadovat dopady strategických investic do měst (vliv vstupu velkých investorů na zaměstnanost a další oblasti), můžeme sledovat a odhadovat transformaci trhu práce a potřebu adaptace měst na nová očekávání svých obyvatel. Možnosti nejsou omezené.

Někdy, zcela výjimečně, se setkáváme se snahou měst z konce žebříčku data zpochybňovat a obecně známou realitu zakrývat. Tedy jinak řečeno, zpochybňovat data ČSÚ, MPSV, MŠMT a řady dalších institucí. Tato města si najímají druhořadé akademiky či konzultanty a platí jim za to, aby naše výsledky zpochybnili. Místo toho, aby zdroje věnovala do rozvoje budoucnosti a řešení problémů, svou energii věnují zakrývání pravdy. Tento pštrosí přístup ovšem nic nemůže změnit. Samozřejmě bychom byli daleko raději, kdyby tato města i na základě našich dat asertivně a veřejně bojovala za odstranění příčin problémů. Je smutné vidět, jak svůj Facebook zahlcují uštěpačnými poznámkami nad výsledky Indexu kvality života a pak potají chodí po chodbách ministerstev s prosbou o pomoc. Je až příliš zjevné, že mluví vždy jiným jazykem a k jinému publiku. A to za jediným účelem, zůstat co nejdéle ve veřejné funkci. 

Pokud by se ale snahy všech spojily, mohl by vzniknout třeba národní DATA HUB, kde by byly naše indexy obohaceny o další datové zdroje, sady a analytická srovnání. Jedna komplexní datová základna by pak byla uceleným a transparentním zdrojem pro tvorbu národních a regionálních politik a mohla by přispět k celkové prosperitě nás všech. Nic takového však v době zavádění digitálních občanek, autonomních systémů apod. neexistuje. Klaďme si otázku, komu to prospívá? Obcím, které jsou na tom stále hůře? Těm asi ne. Přitom stačí je jediné, chtít. A místo mluvení trochu zabrat v práci. 

Jan Havránek